Historie Arnoltic

Arnoltice (Arnsdorf) těžily ve středověku z toho, že se v nich rozdvojovala stará cesta z vnitrozemí. Severozápadně pokračovala přes Pertoltice k Závidovu a dále ke Zhořelci, na severovýchod pak vedla cesta spíše místního vý­znamu přes Bulovku a Dolní Oldříš do lužického Kúpperu (Medziane) a Berná (Bierna), odkud bylo možno se rovněž dostat do Zhořelce.

Poloha i příznivé přírodní podmínky byly vhodné pro udělení vesnice v léno některému ze zdejších drobných šlechticů. Již v roce 1442 tu sídlil rod Tschirnhausů, po nich Kyawové, za nichž se ve druhé polovině 16. sto­letí obec rozdělila na Horní a Dolní Arnoltice. V první polovině 17. století došlo k několikerému střídání držitelů lenního statku, ale v důsledku války i k naprostému zruinování majetku, k němuž přispěla také emigrace podda­ných. V roce 1654 tu bylo pustých 54 % selských a 65 % chalupnických usedlostí.

Do emigrace nakonec musel odejít i jeden z posledních leníků Fabián z Unwúrde, který si v roce 1651 posteskl frýdlantskému hejtmanovi, že se teď, ve věku skoro sedmdesáti let, musí stěhovat, přestože v císařských službách prožil své mládí v Sedmihradsku a Uhrách, válka mu vzala všechny čtyři syny, kteří rovněž sloužili císaři, a on nyní musí během několika dní opustit všechno, co mu ještě v Arnolticích zůstalo. Nebylo mu to nic platné, chtěl-li vyznávat dosavadní víru, musel emigrovat. Existence lenního statku pak měla už jen krátké trvání, protože ho v roce 1664 hrabě Gallas připojil ke svému frýdlantskému panství.

Další osudy Arnoltic se již neliší od ostatních vesnic, snad až na to, že se zdejší poddaní nepodíleli na hnutí proti Gallasům v letech 1679-87. Baroko se zapsalo do vzhledu vesnice přestavbou kostela sv. Maří Magdaleny v le­tech 1738-39. Obec se rozrůstala jen pomalu. Na konci 18. století zde stálo jen 53 domů a trvalo celé půlstoletí, než se jejich počet zdvojnásobil a počet obyvatel dosáhl takřka šesti set (1833). To už měla také školu, mlýn, poplužní dvůr s ovčárnou, ale po nástupu průmyslu tu ještě nebylo ani stopy. Země­dělské zázemí poskytovalo možnost obživy a poloha na rušné cestě do Lužice zajišťovala i přísun potřeb­ného zboží.

Článek byl převzat z knihy:

Anděl Rudolf, Karpaš Roman a kol. (2002): Frýdlantsko - minulost a současnost kraje na úpatí Jizerských hor - Nakladatelství 555, Liberec